Příběh II.část
26. září 2014 v 14:03 | Váš Anonym
II.Kapitola
Už je to celý týden co mě pustili z nemocnice, konečně jsem doma. Po roce manželství s Honzou, jsme si řekli, že si vezmeme hypotéku a pořídíme si nějaký pěkný domeček se zahrádkou nedaleko Prahy.
Byla jsem nadšená, náš dům má dvě patra. V prvním máme kuchyň, obývací pokoj, Honzovo pracovnu, protože pracuje převážně doma, pracuje jako ředitel v jedné mále firmě, dále je tam koupelna s toaletou. Ve druhém máme prostornou ložnici, menší pokoj pro hosty a opět koupelnu s toaletou, ale v této koupelně ja vana a v přízemí je jen sprchový kout.
Sedím dole na vozíku a dívám se z okna. O světle, které jsem viděla,jsem nikomu neřekla, ale pořád na to myslím. Honza dnes musel do práce, ale jinak je tady semnou a moc mi pomáhá, protože sama nic nezvládnu. Přemýšlím co bude dál, co semnou bude. Každý den musím cvičit a třikrát týdně dojíždět do rehabilitačního střediska nedaleko mého bydliště. Jsou tam moc příjemné sestřičky a mají semnou velkou trpělivost, přece jenom ze dne na den skončit na vozíčku není sranda. Snažím se a věřím že se opět na nohy postavím, ikdyž je to bolestivé.
Slyším zvonek, přišla moje sousedka Merry, je velmi hodná, dá se říci, že je to moje nejlepší kamarádka. Příjde někdy na sklenku vína a když tady není Honza, tak mi pomáhá se cvičením, nebo s vařením. ,,Ahoj Nat, tak jak se máš?" a pomalu si sundavá šálu a kabát.
,,Už je to mnohem lepší, koukej už dokážu cvičit s prsty'', zaměří se na má chodidla a pozoruje jej s nadčením.
,,Přinesla jsem ti oběd, tak pojeď honem do kuchyně, aby ti nevychladl,'' odebírá se do kuchyně a já pomalu za ní. Krásně voní, vypadá to na mé oblíbené zapečené těstoviny s brokolicí. Když dojíme, jdeme do obýváku, pustíme si písničky a povídáme si o všem možném, co nás vtu chvíli napadne. S Merry, si povídám ze všech nejraději, nikdy se nám nestalo, aby byla minuta ticha, vždycky si máme o čem povídat.
,,Honza říkal, že tě přijedou navštívit vaši, ale neřekl kdy" zeptá se, oči upírá na mě a usrkne ze sklenky víno.
,,Jojo, volala mamka, že by se zamnou přijela podívat, přece je to dlouho co tu nebyla a bylo by to mnohem lepší, protože Honza odjíždí na služební cestu do Itálie, kvůli nějakým stavebním slohům".
,,A to tě tady jen tak nechá?" prohodí a prudce vstane z pohovky, jako by najednou znervózněla.
,,Vždyť taky odjíždíš za rodinou, takže mě vlastně taky tady necháváš".
,,Jenomže já nejsem tvůj manžel",pousměje se a naleje mi do sklenky víno.
Zamilovaná Vidlička, aneb moje bujná fantasie útočí
25. září 2014 v 16:43 | Váš Anonym
Žila byla jedna docela obyčejná vidlička. Nebyla krásná,ani ošklivá,nebyla nejchytřejší, ani nejhloupější, byla zkrátka úplně normální.
Bydlela v prvním šuplíčku v kredenci u rodiny Černoušků. Když nastalo ráno a všichni se vydali do školy, nebo do práce, vidlička Eliška rozhodla navštívit kamarádku vařečku Kačenku, ale Kačenka nebyla nejmladší, byla to už babička sedmi vařečinek. Vidlička Eliška chodila každé ráno za Kačenkou a povídaly si o všem možném.
Dnešní den byl nějaký podivuhodný. ,,Černouškovi se rozhodli, že koupí nové příbory." To dnes řekla Kačenka vařečka Elišce vidličce. Eliška byla moc zmatená, bála se, že bude muset opustit své nejlepší přátelé nožíka Bobíka, lžičku Božku, sběračku Vlastičku a ostatní.
Vařečka Kačenka dostala nápad:,,Eliško schovej se úplně do zadu za šuplíky, ale ne že se prozradíš, to by byl s tebou ámen." Vidlička Eliška poslechla, schovala se a když večer přijeli Černouškovi a odvezli staré příbory, Elišky si vůbec nevšimli, ani si nedovedete představit jakou měla Eliška radost.
Po chvilce slyšela velký rachot, byly to nové příbory, bylo tam spoustu vidliček, příborových nožů a lžiček. Najednou Eliška zůstala stát s vykulenýma očima a otevřenou pusou, stál tam ten nejkrásnější příborový nůž na světě. Vidlička Eliška se okamžitě zamilovala, v tu chvíli si všimla jak na ní kouká a jde za ní.Povídá jí: ,, Máš krásné bodlinky a jinak jmenuji se nožík Frantík.''Eliška celá zčervenala a povídá:,,Jé děkuji jsi milý, já jsem vidlička Eliška ''. Najednou za nimi přišla ta nejkrásnější vidlička povídá:,, Nožíčku Frantíčku pojď je čas se navečeřet.'' A on nato:,, ano už jdu , měj se Eliško ''. Eliška byla nešťastná vůbec nevěděla co má dělat, zalezla si do šuplíčku, brečela a brečela, že je nešťastně zamilovaná.
Druhý den ráno to šla vše povědět vařečce Kačence. Ta jí jen řekla :,, Eliško to bude dobrý víš kolik je na světě nožíku.'' Ale ne Frantíků, ale už vím že u něj nemám šanci před tamtou namyšlenou vidličkou." Po chvilce slyší klepání, byl to nožík Frantík, ale Eliška s ním nechtěla mluvit.
Takhle to trvalo tři dny, Eliška pořád brečela, ale Frantíka k sobě nepustila. Elišku napadla myšlenka:,, Už jsou to tři dny co s ním nemluvím, ale proč on za mnou pořád chodí ? Když má svou vidličku! ". Eliška se rozhodla, že půjde za Frantíkem a poví mu, jak moc ho miluje, ale když se koukla o dvě přihrádky dál, uviděla jak se objímá s tou vidličkou. Eliška začala utíkat se slzami, které jí tekly po tváři. Vzdala se všech nadějí, že nikdy budou s nožíkem více než přátelé, ale jak utíkala všiml si jí Frantík.
Rozeběhl se za ní, zastavil ji a povídá:,,Vidličko kam utíkáš ?". Vidlička řekla že pospíchá za Kačenkou vařečkou, což nebyla vůbec pravda. Frantík jí odpovídá:,, Eliško od první chvíle co jsem tě spatřil, tě nemůžu dostat z hlavy, celé noci jsem na tebe myslel, bojím se že mě teď odmítneš, ale musíš vědět jedno a to je MILUJU TĚ ! " Eliška ukázala na tu vidličku a řekla:,, co ona ? " Frantík se zasmál a řekl:,, to je moje sestřenice vidlička Maruška", políbil Elišku a pošeptal jí do ucha:,, Vezmeš si mě ? " a Eliška:,, Ano ''
Tak skončil jeden zamilovaný příběh, vidlička Eliška s nožíkem Frantíkem mají spoustu vidličinek a nožíčků.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec !
Příběh I. část
24. září 2014 v 16:56 | Váš Anonym
I.Kapitola NEMOCNICE
Nic nevidím, všude kolem mě je tma. Citím bezmoc, když vtom v
dálce uslyším volání, zní to jako mé jméno,, Nat, Naty, tohle mi nedělej prosím,''ano někdo volá. Chci odpovědět, chci otevřít ústa, ale nejde to. Pořád slyším to volání, je mi do breku. Nemohu nic. Vůbec tomu nerozumím, nedokážu si vysvětlit co se to semnou děje. Pomalu se otáčím a vidím jak se otevírají dveře, jsou velké železné, oslní mě světlo, není to takové jako za dne, nemůžu definovat ani jeho barvy, něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Jdu blíž a blíž, ale pořád slyším ten hlas, přibližuje se. Cítím jak se mi podlamují kolena, dveře se zavírají. Znovu otevřu oči a vidím ostré světlo, které mi svítí do tváře, jako by vám někdo svítil baterkou přímo do očí.
Ležím, snažím se zvednou, ale nejde to, jako by mi nohy přestaly fungovat. Pozvednu hlavu a vidím nějakého muže, jak sedí vedle mě na posteli a pláče. Kdo je to ? Kde to jsem ? Co po mě chce ? Proč pláče ? Ptám se sama sebe. Když muž uvidí že se na něj dívám, obejme mě ,, konečně, jsi tady'' a začne volat sestru.,,Jakou sestru? Já nemám přece sestru!''. Jen co to dořeknu, kolem mě se postaví žena v modrobílém oblečení a žena v bílém plášti. Všichni se mě snaží uklidnit a vysvětlují mi, že jsem v nemocnici, říkají, že jsem byla v kanceláři přepadena nějakým mužem, který mě po té schodil z okna. Ptají se mě, jestli vím jak se jmenuji. To vím ,, Natálie Stársová'' řeknu, jen nechápu, proč mluví o nějaké kanceláři. Proboha, jaká kancelář ?Co jsem tam asi dělala ? Asi jsem si byla něco vyřídit. Ne, já si nic nepamatuju! Rozbrečím se. Slyším sestru jak říká tomu muži, aby odešel, že musím zůstat chvíli sama. Všichni jsou pryč, jen ta paní v bílém, vlastně paní doktorka Mudr. Luislová,to jsem se dozvěděla, se ptá zda-li mě něco bolí. Říkám, že necítím nohy a hodně mě bolí hlava. Ptám se jí, co to bylo za muže. Lítostně se na mě podívá a říká, že pád, který jsem utrpěla z desátého patra mi pohmoždil páteř, proto necítím nohy, ale že to není vážné, že po operaci a pár rehabilitacích bude vše v pořádku. Pokračuje tím, že mám otřes mozku a chápe, že toho muže nepoznávám. Nachvíli se odmlčí ,, Ten muž se jmenuje Jan Nevel a vy nejste Natálie Stársová, ale Natálie Nevel, máte dočasný výpadek paměti Natálie, ale nebojte za pár hodin se vše zpraví, uvidíte''. Já? Já mám manžela? Já nejsem Stársová, ale Nevel? Bolí mě hlava, jako kdyby mi do ní někdo bušil kladivem. Cítím jak mi stékají slzy po tváři. Poprosím doktorku, aby mě nechala o samotě,,chtěla bych se prospat, prosím.'' Odešla. Jsem tady sama. Sama s postelí a přístroji. Cítím se bezmocně. Vzpomenu si na to světlo, které jsem viděla. Nedokážu to vysvětlit. Vidím toho muže, který je údajně můj manžel, jak se dívá z chodby oknem na mě. Pomalu se mi zavírají oční víčka, cítím se tak ospalá.
Probudím se, jak dlouho jsem asi spala? Pořád jsem tady sama. Hlavou se mi honí milion myšlenek, kdo vlastně jsem? Když jsem neznala ani své jméno, tak co se to děje? Jan Nevel stále sedí na chodbě a pozoruje mě. Někde jsem toho muže viděla, začínám si to uvědomovat. Už vím, viděla jsem ho včera ráno v té kavárně, seděl u mě, oblímali jsme se a líbali, už si začínám vzpomínat, kouknu se na ruku a mám tam prsten. Svatba, už jsou to dva roky co jsem vdaná. Rychle zavolám na Honzu, překvapivě se na mě podívá, sedne si na postel, objímáme se ani nevím jak dlouho. Přijde sestra s paní doktorkou, konečně se mi vybavil můj život. Můj život, který trávím stím nejbáječnějším mužem planety, nemůžu pochopit, jak se během vteřiny stane něco takového.
Můj První Článek
24. září 2014 v 16:10 | Já
Ahoj, založila jsem tento blog pro lidi, kteří rádi čtou slohovky, či příběhy, jak chcete :) .. Ale také jsem ho založila hlavně pro sebe .. abych se mohla ze všeho vypsat .. mám velkou fantazii .. a hodně zkušeností stímto životem .. chci zůstat pro zatím v anonymitě, ale jedno Vám prozradím, jsem dívka ..